Pražský maraton 2018 očima Pavla Boldiše

Každý rok stejné místo, stejná trať a stejná dřina. Ale také nové ponaučení. I letos se mi dostalo na této královské trati vrchovatá kopy námětů k přemýšlení. O to nejcennější, alespoň pro mě, bych se s vámi rád podělil.

Plán
Už několikátý rok mám sen – zaběhnout maraton pod tři hodiny. Je to limit šibeničný, ale ne nesplnitelný. Stojí ale spoustu úsilí, tréninku a také jistou dávku štěstí.
I letos jsem vyrazil s nadějí na splnění tohoto snu. Běžet jinak než na hranici možností nepřipadá v úvahu – časy, kdy bylo cílem maraton přežít, jsou už ty tam.

Trénink
Na trénink se čas vždycky najde – to je mé heslo a snažím se ho držet i přes to, že času je až žalostně málo. Běh z práce, do fitka, víkendová dlouhá trať… Do toho lezení na stěně, cvičení na workoutu a dá-li síla, tak i posilování a protahování doma. K tomu sem tam závod – běhání či skotačení v blátě či sněhu na Spartan Race. Komplexní trénink, ve kterém chybí jen jediná věc. K té ale později…

Kostky
Praha. Všude se dočítám, že stověžatá. To ale dnes ani trochu nevnímám. Je to pro jen místo, kde se odehraje další díl souboje člověka s hranicemi svých možností. Počasí je pro běžce vyloženě nepřátelské – na nebi ani obláček a vítr si spíš jen tak pohrává než aby pomohl. Alespoň neškodí.

Počátek
Startovní výstřel a masa se dává do pohybu. Všichni víme, že není úniku. Vlastně ani unikat nechceme, přišli jsme dobrovolně a každý máme svůj sen. Na konci dne se ukáže, zda jsme mu dali dost ze svých sil a svého snažení.
Kilometry sympaticky mizí a tempo je zdá se dobré. Čas mi ukazují kovové ručičkové hodinky výrazně kontrastující s ostatními hi-tech vymoženostmi zdobící zápěstí ostatních běžců. Svou roli ale plní a tak čas na půlmaratonu 1:32:37 je více než uspokojující.
Následná otáčka na 23. kilometru a cesta zpátky lehce naznačují, že by mohly nastat problémy – drobná cukání v lýtkách dávají předzvěst křečím. Tempo jde lehce dolů, ale žádná trága. Vše se zlepšuje a nálada poskakuje opět směrem k naději.

Třicátý kilometr
Každý zkušený běžec vám řekne, že kolem třicátého – pětatřicátého kilometru se láme chleba. I mě byl ulomen můj krajíc. Jeho příchuť pro mě bohužel byla trpká. Jako na signál čekaly mé nohy na ceduli nesoucí číslici – 30. Snad pár kroků za ní začaly lýtkové svaly podávat petice za odvolání z toho šílenství. Přidali se hned přitahovače stehen a nedali si říct jinak, než že zavedeme dialog. Tehdy jsem poprvé zastavil… potom se rozběhl a za chvíli opět zastavil…. S takovou se tomu času ani náhodou nepřiblížím! Blesklo mi hlavou. Opět krátké zastavení a opět zpět do tempa. Ještě párkrát jsem tuto proceduru opakoval, než mi přes to všechno šílenství konečně došla ta hrozná pravda: Tady už nejde o čas. Tady začíná boj o to, zda vůbec maraton doběhnu.

Pomocník
Na dně často čeká nečekaný pomocník. Naštěstí tento den nebyl výjimkou, jak se ukázalo později. Při další z „procházek“ jsem si všiml u kraje cesty mladíka, tak 12 let, lehce při těle, který toužil po plácnutí si rukou. Při chůzi nelze minout a tak, když jsem pajdal kolem něj, se naše dlaně potkaly. Snad z nadšení (anebo to byl úžeh) tento letmý dotyk doprovodil osudovou větou: „Můžu se s vámi proběhnout?“ Nejdříve mě napadlo, že to nemá v hlavě v pořádku. Snad vidí jakým procházím utrpením! Ale na druhou stranu – dětem se těžko říká ne. Tak zatnout zuby, snad už nohy zase fungují.
První kroky byly zkušební, další už jistější. „Klidně“, a vyrazili jsme.
Čekal jsem tichý charitativní běh. O to víc mě překvapilo, když se ukázalo, že si chlapec chce povídat! Hned první otázka mě málem srazila na asfalt: „Jak se vám běží?“ Co na to říct. „Strašně!“ Další otázky hned následovaly, ale přiznám se, že mi je čas a kouzlo chvíle vytlačily z paměti. Stejně ale dokázaly odvézt pozornost od bolesti a vyčerpání a já si po chvíli uvědomil, že zase můžu běžet… rychle. Poděkoval jsem pomocníkovi, popřál mu pěkný den a vyrazil dál.

Až do konce
Kdo by čekal, že díky tomu setkání se mi podařilo doběhnout na jeden zátah, ten by se mýlil. Následovaly další zastávky, jejichž četnost se pomalu množila. Jediným štěstím bylo to, že myšlenka vzdát to stále patřila mezi nemyslitelné. A tak se stalo, že jsem nakonec i já proběhl špalírem poslední rovinky po vzoru Terry Foxe a proťal pomyslnou cílovou pásku. Naštvaný i šťastný, hlavně ale v cíli.

Kde se stala chyba?
Nad touto otázkou jsem si lámal hlavu. Nebylo k tomu ale potřeba mnoho času. Viník se celou dobu schovával velmi blízko. Jeho jméno zní…. REGENERACE. Touha po zlepšení trochu (spíš víc než jen trochu) přehlasovala zdravý rozum a tak považovala snížení běžeckých tréninkových dávek 14 dní před startem jako dostačující. Zapomněla přitom na ty další tréninky (workout, lezení, domácí posilování…), které měly být v pohodě, protože „nejsou na nohy“.
Přitom jsem se s tímto jevem setkal několikrát ve fitku u lidí, kteří to prostě přepálili a pak se divili, že jsou nemocní a ztrácí motivaci.
No nic, přiště snad budu moudřejší a zadaří se. A až ten čas padne, sladká chuť vítězství bude o tuto trpkou zkušenost sladší 🙂

Ponaučení
V podstatě už zazněla.
K úspěchu ve sportu vede jediná cesta – cesta přes regeneraci a odpočinek.
Cíle je potřeba aktuálně měnit a to podle aktuálního stavu. Většina cest je na dlouhou trať a trefit se hned napoprvé je téměř nemožné.
Dívej se kolem sebe. Pokud to budeš dělat, tak uvidíš věci, které tě budou inspirovat a pomáhat ti i v okamžicích nejhlubší krize.
Nevzdávej se… 😀

Autor: Pavel Boldiš