Jak jsem byl poprvé na Tabatě (fejeton)

Úvod Pavla Boldiše (instruktor na lekci viz níže): Instruktora dělám už pár let a dělám ho rád. Jsou to zejména lidé, kteří mě u toho drží. Jejich nadšení do něčeho nového, sny a hlavně nové pohledy na svět kolem. A s jedním takovým pohledem, který mě pobavil a hlavně i poučil, bych se s vámi rád podělil. Je to pohled člověka fitkem nepolíbeného, který je (doufám, že ne mylně:-)) mým kamarádem.

TABATA

Když mi žena navrhla, ať s ní jdu v neděli večer na tabatu, měl jsem radost. Dlouho jsme spolu na večeři nebyli. Řekl jsem si, že se dám překvapit a vědět jsem chtěl jen, jestli jde o španělské nebo mexické jídlo, abych si naladil chuťové pohárky. Odpovědi jsem nechtěl věřit, tak jsem si to vyhledal na internetu. To, co jsem tam uviděl, mě přimělo změnit rozhodnutí. „Jak to, že s tebou nejde dcera?“ „Prý se musí učit na maturitu,“ zněla odpověď. Vyběhl jsem bleskurychle po schodech (teď už vím, že to byla hrubá chyba a měl jsem se šetřit), protože tak neinvenční výmluvu jsem nehodlal nechat být bez odezvy spravedlivě rozhořčeného otce, a… a našel dceru pořizující si výpisky z učebnice. To mě vykolejilo tak, že jsem beze slova seběhl schody dolů (zase chyba) a sdělil ženě, že přesto, že se stal zázrak, já v neděli večer nehodlám poskakovat v tělocvičně.

„Bude nás tam málo.“
„Aspoň budete mít víc místa.“
„Bude nás lichý počet.“
„Tak buď lichá ty. Aspoň se na tebe nebude lepit nějaký upocený kulturista.“
„Tam žádní kulturisti nejsou.“
„Tím hůř.“
„Zajdeme si pak na pivo…“
„Tam půjdu tak jak tak.“
„Bude se ti to líbit.“
„Pochybuju. Když jsem byl naposled v tělocvičně, zakopl jsem o švédskou bednu a spadl z kruhů.“
„Už jsi to slíbil.“
„Když jsi mě předtím uvedla v omyl.“
„Už je to zaplacený.“
“ – -Tak dobře.“

Muž musí přece umět dodržet slovo. A nedlouho poté, co jsme si tak hezky popovídali, vyrazili jsme do fitness centra. 
Celou cestu mně žena vysvětlovala, co tam budu dělat. Z jejího hlasu jsem ale najednou cítil obavu. Zřejmě si vzpomněla na příhodu se švédskou bednou a usoudila, že já jako sparingpartner do tělocvičny nejsem nejvhodnější. To bude ostuda. Uklidňovala se přitom zaklínadlem – To zvládneš. Nechtěl jsem jí brát iluze a tak jsem mlčel. Když řekla zaklínadlo pošesté, byli jsme tam.

Převlékl jsem se a hned vstoupil do tělocvičny, abych zkontroloval, že tam není švédská bedna ani kruhy. To mě trochu uklidnilo. Chtěl jsem si dát ještě panáka na fitnessbaru, abych se uklidnil ještě víc, ale to už přiběhl fitness trenér a hned začal předcvičovat. Věděl jsem od ženy, že mě čeká osm pekelně náročných kol, proto jsem začal zvolna. Protože největší ostuda by byla nevydržet do konce. „Nelajdáme se!“ uslyšel jsem trenéra a přidal jsem na intenzitě. Alespoň, že k tomu hraje AC DC. To bych nevěřil, že mají tak dlouhou skladbu. Ufff.  Ale první kolo mám za sebou. „Tak rozcvičku máme za sebou a půjdeme na první kolo,“ hlásí trenér.

1. kolo: Běhám tam a zpátky. Má to být v maximálním tempu, ale maximální jsem přeslechl, protože se máme zastavit na fleku a to bych si maximálně ulomil koleno. Ještě, že ty parkety tak vržou. Kdyby je někdo opravil, byla by slyšet jen ta kolena. Konečně konec. Jak to, že se hned pokračuje dalším cvikem? Že tyhle kola jsou vlastně dvojkola? To mi žena zapomněla říct. A já na tandemu nejezdím. Zrada!

2. kolo: Kliky jsem dělal naposledy na pionýrském táboře za trest za nepořádek ve stanu. Dřepy jsou lepší. Ty mám natrénované. Dělám každý den jeden ráno. Když hledám v šuplíku ponožky. Mezitím se zas běhá tam a zpátky. To mám ze života taky natrénované. Ale proč tolikrát?

3. kolo: Jak jsem sebou praštil o zem, rozsvítilo se mi. Já to dokážu! Jsem Rocky. Tenhle zápas sice prohraju, ale i po posledním kole budu stát na nohou. Zas mě odpočítávají. Honem vstát a jedu dál.

4. kolo: Tohle kolo bude moje! Vychází se pravou nohou. Vychází se z Monthy Python. Ze skeče ministerstvo švihlé chůze. To mi půjde. Tááákhle divný krok nikdo neumí. Přichází trenér a opravuje mi nohy. Dál jdu opravený. Tááákhle dlouhý krok jsem nikdy neudělal. Au. Au. Au.

5. kolo: Žena mě upozorňovala, že AC DC hraje pouze výjimečně, a že hudební doprovod jinak není můj šálek kávy. Zbytečný. Vůbec nevnímám, jaká hudba hraje. Ani nevím, o co v tomto kole jde. Jak rád bych si dal ten šálek kávy. Jak rád bych si dal jakýkoli šálek. Ten jsem mohl mít, kdybych zůstal doma. Tohle je trest za to, že lezu, kam nemám. Zase kliky?!

6. kolo: „Vemte si medicinbaly,“ zní rozkaz. Vím, co přijde. Zase kliky. A na medicinbalu. Beru si tedy ten největší a nejtěžší medicinbal. Na něm je největší šance, že alespoň udržím rovnováhu. „Běžíme pro medicinbal, doneseme ho támhle, pak běžíme semhle, pak zase pro medicinbal.“ „Jak to, že běžíš bez medicinbalu? Tak šup, sebereme ho a jedem, jedem!“

7. kolo: TRX zvané zkušenými týárikso. Sakra, vždyť to jsou vlastně modernizované kruhy. Z toho určitě spadnu. Zas mě budou odpočítávat. Pro jistotu se do toho upnu pořádně. Tady to radši utáhneme víc… Už vím, odkud je ta zkratka TRX. Tyranosaurus Rex. Teď mě zrovna kouše do břicha. A největší Tyran je trenér. Nejvíc mě týrá tím, že když ten cvik ukazuje, vypadá to tak jednoduše a snadno. Hergot, kam patří tenhle popruh?!

8. kolo: „Kde máš medicinbal?“ Medicinbal jsem si nestačil podat, protože celou přestávku mezi sedmým a osmým kolem jsem strávil vymotáváním se z týáriksa. Rychle beru ten nejmenší medicinbal. Teď se dělají ty kliky na medicinbalu. Aspoň jsem první nachystaný na poslední cvik. Protože ležím na zemi, zatímco ostatní ještě vracejí medicinbal. Ten můj se někam zakutálel. Cvik se nazývá Gekon. Musíte se pohybovat jako on. Viděl jsem Gekona několikrát v teráriu. Teď jsem v teráriu sám. Přesto gekona napodobit nedokážu. Přesto, že mi to trenér ukazuje. Říkám trenérovi, že Gekon je na mě příliš vývojově vyspělý druh. Já potřebuju něco evolučně níž. A dělám žížalu.

V Dantově Božské komedii je devět kruhů pekelných. Tabata jich má jen osm. To jsem si myslel v neděli večer. Má i ten devátý. V pondělí ráno, když jsem chtěl vstát.

Pokud Vás předchozí řádky pobavily, poučily a nebo třebas jen překlenuly přes nějaký volný čas a chtěli byste v „překlenování“ pokračovat, neváhejte – zde se Vám otevře fejetonové království autora článku.

Autor fejetonu: Martin Brož